Právo ve spiritu

Jak to všechno začalo….

Takhle jednoho nedělního rána v posteli při otočení se z levého na pravý bok (nebo to bylo naopak?) jsem dospěl k zásadnímu rozhodnutí. Totiž - že už nebudu sepisovat jen smlouvy a žaloby, ale že bych měl vyjít ve svých spisovatelských ambicích za hranice práva a propojit právo s jinými oblastmi lidského vědění. Nu, řekl jsem si, to není zase tak úplně originální, když si jen vzpomenu na témata jako právo a ekonomika, právo a politika, ke kterým už toho bylo napsáno nespočet. Ale třeba propojení fenoménů jako „právo a koloběžka“ mně už připadá více originální. Jenže, o právu bych něco přece jenom věděl, ale z bytostného zájmu o koloběžku jsem přece jen už trochu vyrostl a hlavně nevím, jak bych tyto oblasti propojil (možná jízdou na koloběžce).

Ale teď vážně: samozřejmě jsem měl na mysli oblast, kterou nazýváme spiritualita, transcendentnost, duchovnost či metafyzika. V mém brožovaném životě věci metafyzické byly vždy předmětem vyššího zájmu, sice zpočátku jen knižního a teoretického, později i přímo zážitkového. Při výkonu profese advokáta jsem však právo vždy celkem odděloval od svých mimopracovních zájmů a hledání „spirituálních dimenzí“ našeho bytí. Někteří moji klienti věděli o mých spirituálních sklonech a eskapádách, nicméně při samotném výkonu advokacie jsem do právní praxe svoji osobní spiritualitu nějak nezatahoval.

V r. 2010 jsem se rozhodl opustit euroatlantickou civilizaci a ctihodné kolegy v advokátní kanceláři a s batohem na zádech jsem vyrazil na dva měsíce do Indie. Ústředním bodem mého putování po Indii byl pobyt v jednom zen-buddhistickém ashramu. Předpokládal jsem, že při intenzivních meditacích hlas z vesmíru mně naznačí, že jestli chci dojít k harmonii v duši, musím opustit právní profesi, abych se mohl více pohroužit do duchovního rozjímání. Při závěrečném osobním pohovoru s mistrem, který nás zasvěcoval do tajů zenu, jsem prozradil, že jsem profesí advokát a že se mi zdá, že právní praxe je v zásadním rozporu se zenovým nedualistickým pojetím světa a proto bych měl advokacii opustit, pokud se chci dále věnovat zenové praxi. Mistr mě však překvapil, když prohlásil, že v tom zase takový rozpor nevidí, že lze tyto dva světy propojit a že existuje řada zen buddhistických advokátů, kteří advokacii vykonávají, byť s určitým propojením se zenovým vnímání světa. Po návratu do Evropy jsem se začal o praxi těchto advokátů (zejména v USA) zajímat a literárním výronem tohoto mého hledání byl i článek, který jsem publikoval pod názvem Právo a zen v časopisu Právo a byznys http://www.vyroubal-legal.cz/blog/posts/pravnikuv-...

Ještě však nějakou dobu trvalo, než jsem dospěl k onomu závažnému rozhodnutí, které na mě přišlo shůry onoho nedělního rána, totiž že budu sepisovat traktáty k tématu PRÁVO A SPIRITUALITA. Heuréka!

Právo a spiritualita jsou oblasti či obory, které zdánlivě stojí když ne proti sobě, tak v jakémsi mimoběžném vztahu, kde lze najít jen málo společného. Avšak toto je jen zdánlivé a povrchní vidění. Na to se pokusím odpovědět v mých dalších traktátech, které budu publikovat. Nyní si však dovolím jen tuto obecnější poznámku.

Dnes je vůbec příklon k celostnímu vnímaní všeho možného. V posledních stoletích však bylo základní civilizační mantrou úsilí o specializaci oborů lidské činnosti, což přivedlo k úžasnému technologickém pokroku např. od medicíny, přes ITC, po auta (už za chvíli budou jezdit auta bez řidiče). V poslední době však nabývá na síle přesvědčení, že je třeba zase vše, co jsme od Aristotela rozdělili specializací, propojovat a vidět věci v kontextu, celostně – hlavně s přihlédnutím k méně viditelným vlastnostem světa, což je doménou duchovna. A to se týká i Práva – lze se na něj dívat i přes závoj hmotného světa?

To je sice vše zajímavé, ale k čemu je takové holistické propojování dobré? A k čemu je dobré psát o propojenosti práva a spirituality?

Určitě tyto moje úvahy neučiní čtenáře o 14,9% šťastnější a usměvavější než dosud, ale možná odpadne jiných 50,7% důvodů k vyhledání advokáta k řešení tzv. právních problémů, s kterými čtenář dnes a denně je konfrontován. Ale to se dozví čtenář až mnohem později.

Právo a spiritualita. Protiklad v jednotě? Jsou to dva odlišné světy nebo lze nalézt i společné atributy? Mohou koexistovat? Má či může mít právo něco společného se spirituálním vnímáním světa ?

Začnu od něčeho, co nám – lidem – vůbec umožňuje komunikovat. Tím je JAZYK či SLOVO. Jako právník jsem svojí profesí poznamenán, v dobrém i špatném. Jako klad však považuji to, že studiem práva a právní praxí jsem si vypěstoval jakýsi výraznější cit pro slova a jejich významy. Ctím význam slova, rozlišování pojmové. Na druhé straně si uvědomuji, že ve světě spirituality slova a pojmy hrají či měly by hrát menší roli než v právu. Nejdále v tomto směru došel zen-buddhismus, který vůbec odmítá slovo a klade důraz na přímý prožitek bez jazykového zprostředkování. U jiných duchovních směrů však jazyk, slova hrají podstatnou roli. Vezměte například v křesťanství Janovo evangelium, kde se píše: Na počátku bylo Slovo, a to slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.

Jako právník bez slova neumím žít. Někdy to může komplikovat život, ale já jsem této mojí vlastnosti rád a vnímám ji pro sebe jako pozitivní. Protože i spiritualita je něco, co musíme nějak pojmenovávat, abychom mohli komunikovat, sdílet duchovní věci, tak obě oblasti mají řadu společných slov/pojmů – např. zákony/zákonitosti, svoboda, vědomí, spravedlnost, víra.

A s těmito třemi tečkami nyní skončím moje úvahy na téma Právo a spiritualita. Je toho ještě hodně, co k tomuto tématu napíši. Ale to až příště…..

Petr Vyroubal