Víra aneb "Paní Krnáčová, tak se nám zřítila lávka v Tróji..."

Víra aneb „Paní Krnáčová, tak se nám zřítila lávka v Tróji…“

Tato esej sice začíná vypůjčenou parafrází z Haškova Švejka, ale nejde zde o připomenutí atentátu na arcivévodu Ferdinanda, nýbrž o mnohem hlubší a trvalejší jev v civilizačním vývoji. Je to o VÍŘE. O tom, jak jest na ni nahlíženo z pohledu spirituality, práva, ale i v běžném chodu života.

Co mě vedlo k tomu, že jsem si „zasedl“ na víru u mého psacího stroje, tedy pardon notebooku. Byla to konkrétní událost, a sice zřícení lávky v Tróji (v té pražské, nikoliv antické, o které psal jiný, ale opravdu jiný a velký spisovatel Homér).

Když jsem byl malý, věřil jsem – jako ostatní děti, že dárky pod vánoční stromeček naděluje Ježíšek. Podstatou mého tehdejšího dětského přesvědčení bylo něco, co jsem převzal jako fakt – informaci od rodičů, který jsem dále nepřezkoumával, co se týká jeho pravdivosti, neb jsem z toho – tedy dárku - měl radost, která mě naplnila a bylo mně jedno, kdo je skutečně tím dárcem.

Později v dospělosti jsem byl a dosud jsem dennodenně konfrontován se situacemi, kdy prostě musím určité skutečnosti přijmout tak, jak jsou, popř. jak se mně jeví, aniž bych je podroboval dalšímu zkoumání, ať už z důvodu nějakých mých osobních nebo obecných kognitivních limitů nebo prostě, že nemám čas prověřovat, proč něco je tak či onak. Neskromně si myslím, že i ostatní to zažívají obdobně.

Ať si to uvědomujeme či ne, víru máme skoro denně na talíři.Od kolébky až do hrobu pořád v něco věříme nebo z nedostatku času musíme věřit. A nejedná se jen o víru v Boha nebo Kosmické vědomí, což zřejmě každého napadne jako první, když uslyší slovo víra.

Pojďme si tedy dešifrovat, co to vlastně víra je a co už není. A jak na to pohlížet z pozic spirituality, zejména náboženství, nebo z pozice člověka jdoucího radostně po oné lávce v Tróji. A také – protože jsem profesí právník – jaký význam má víra v právu.

Slovo víra v sobě zahrnuje mnoho významů a odstínů. Není se co divit, když existuje v našich myslích od dob, kdy předek dnešního člověka si začal uvědomovat sám sebe a vymezovat se vůči okolnímu světu.

Na psychologické úrovni se jedná o vnitřní, subjektivní přesvědčení, že:

• něco existuje (věřím v Boha, v dobro, ve spravedlnost atd.)
• něco dle normálního, standardního, očekávaného průběhu nastane či má nastat či nemá nastat (věřím, že zítra vyjde slunce, věřím, že most, po kterém jdu, se nezřítí), je zde prvek spoléhání se na něco
• mám důvěru v někoho (důvěra v politika XYZ !?) nebo v něco.

V rovině spirituální se jedná o:

• víru v existenci Boha (náboženství) nebo jiné podobné entity, která se označuje různě jako např. Zdroj Bytí, Kosmické vědomí, Kosmická inteligence, Prozřetelnost.

Ať použijeme slovo víra či věřit v jakémkoliv významu nebo odstínu, zůstává nám však vždy stopa jakési neurčitosti, neúplnosti. Zdá se, že k pojmu „víra“ se asi jako nejvhodnější opositum (antonym) hodí pojem „jistota“. Takže pokud budeme chtít si vyjasnit, zda pro určitou situaci je vhodný pojem víra nebo věřit, potom asi nejlepší metodou je postavit ji vedle pojmu jistota.

Víra je intuitivní pocit, že cosi mimo naší moc ovládá náš život a vždycky ho ovládalo, a je uznáním naší omezenosti a bezmocnosti. Je to vkročení do neznáma bez záruky. Víra pramení z naší bezmoci vypořádat se s věcmi, které neumíme řídit a předvídat, kterým často nerozumíme.

Víra ve formě důvěry. To je také zvláštní věc. Vezměte si například bankovní systém. Myslíme si, že když podepisujeme v bance smlouvu o zřízení běžného účtu, tak to přece máme jisté, že tam uložené peníze dostanu zpět, když si pro ně zase přijdu. Je to však iluze. Bankovní systém je založen na důvěře vkladatelů, že své peníze dostanou, pokud je budou chtít zpět – nikoliv na systému vazeb, smluv, pojistek atd. – když všichni bychom chtěli najednou své peníze zpět, tak je prostě banky k dispozici nemají. Ne náhodou je na amerických dolarových bankovkách citát: In God We Trust.

Víra a náboženství. To je vpravdě velké téma. Chtělo by se říci, tato dvě slova jsou nerozlučně spojena a závislá na sobě. Bez víry si nelze náboženství pojmově asi vůbec představit.

Nemám ambici se v této eseji pouštět do úvah, zda Bůh existuje či zda věřím, že existuje. Jenom si dovoluji mít názor, že pro všechna současná náboženství je společné to, že nabízejí člověku – mimo jiné - řešení situace, kdy tento není schopen si prostřednictvím svých smyslů a rozumu odpovědět na různé věci, které ho na životní pouti takzvaně přesahují, ale s kterými se musí vyrovnávat.

V civilizačním vývoji byl člověk vždy konfrontován s přírodními či jinými silami, které sluly nějakým tajemstvím a které neměl pod kontrolou nebo jim nerozuměl. Hodně jsem v životě nad tímto fenoménem přemýšlel a stále čekal i na zázrak či nějaké zjevení, které by mně potvrdilo, že Bůh existuje. Nakonec jsem došel k závěru, že není ani tak důležité, zda Bůh skutečně a objektivně existuje. Důležitější je, že lidé v něj nebo v jiný metafyzický, nadpřirozený fenomén věří. Neboť s vírou v Boha – a to je to klíčové - člověk spojuje potřebu či nutnost žít podle určitých pravidel, které nazýváme dnes etikou (např. Desatero boží). Proto mně souzní i tato úvaha Tomáše Halíka: pokud někdo není schopen uvěřit v Boha, tak nechť žije a chová se tak, jako by Bůh existoval. A já hereticky dodávám: Možná je to i tak, že Bůh nestvořil člověka, ale naopak, Boha vytvořil/stvořil člověk.

A co víra a právo? Na první pohled se zdá, že víra v oblasti práva nehraje nějakou významnou roli. Právo ve své podstatě není totiž o „věření v něco“, ale o normativní regulaci našeho jednání. Pokud v právu se vyskytne pojem víra, tak je to jen ve spojitosti s přívlastkem „dobrá“. Dobrá víra (latinsky bona fides) je jeden z centrálních pojmů soukromoprávní regulace. V § 7 občanského zákoníku stojí– pro normálního člověka neprávníka – tato pythická věta: Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

Pro pochopení tohoto právního principu jsou významná první slovní spojení „má se za to“. To je taková právní floskule/konstrukce, která se použije v zákonech vždy k vyjádření situace, že se něco předpokládá, že existuje, ale v konkrétním případě to nemusí být pravda. Jinak řečeno, za určitých okolností se v zájmu právní jistoty presumuje (předpokládá) skutečnost, o níž není jisto, zda nastala. V právní teorii se to nazývá právní domněnkou, kterou lze však vyvrátit důkazem opaku. Například vyvratitelnou právní domněnkou je presumpce, že manžel matky dítěte, které se narodilo během jejich manželství nebo do 300 dnů od jeho zániku, je jeho otcem. Může se však v životě lidském stát, že manželka si „odskočila“ do intimního poměru s jiným mužem, se kterým počala dítě. Takže z hlediska práva je otcem dítěte manžel této ženy, a to až do doby, než se například prostřednictvím testů DNA prokáže, že biologickým otcem je jiný muž.

Ale vraťme se k tomu základnímu principu. Právo tedy dobrou víru (a poctivost) za pomoci zákonné vyvratitelné domněnky presumuje. Právo vlastně vychází z předpokladu, že člověk je primárně poctivý, že jedná v souladu s právem a takto má být na jeho jednání nahlíženo. Ale pokud se ukáže, resp. někdo, kdo má na tom právní zájem ukáže prstem, že tento právní předpoklad neodpovídá fakticitě, potom so dobrá víra ruší. Dobrá víra v právu je stavem, kdy jednající neví o určitých nedostatcích souvisejících s jeho jednáním, a ani o nich vědět nemohl.

Člověk je v dobré víře tehdy, je-li důvodně přesvědčen o tom, že jeho jednání je oprávněné (zákonné). Dobrá víra je tedy také subjektivním stavem mysli, ale na rozdíl od víry (bez přívlastku dobrá), jak jsem se zmínil výše, není to přesvědčení o tom, že něco mimo mě existuje nebo že má něco mimo mě nastat či nenastat, ale je to přesvědčení (důvodné) o tom, že já sám konám v souladu s právem, i když ne vše při tomto konání jsem schopen prověřit.

Tudíž zásada dobré víry v právu je – na rozdíl od víry bez přívlastku v běžném životě - jedním z klíčových projevů právní jistoty. Proto je dobrá víra právním řádem také chráněna.

Ale nemyslete si, že v právu není místo také pro tu klasickou víru v něco či v někoho. Kdo jste se dostal do nějakého soudního sporu, tak jste si určitě řekli: věřím, že soudce rozhodne v můj prospěch můj případ. Navíc když je v taláru a tak důstojně se tváří. To potom k němu vzhlížíme občas jako k bohovi.

Víra obyčejného člověka. Jak je vidět, víra nás provází skoro na každém kroku v našem životě. I já jsem často bezstarostně kráčel po oné lávce v pražské Tróji, která se nedávno zřítila. Jako jiní jsem po ní chodil, aniž bych se vědomě vždy zamýšlel před vstupem na ni, zda ji projektant dobře vyprojektoval a stavební firma odborně postavila. To ani při běžném rytmu života neděláme, to bychom totiž ani nemohli vyjít z domu, pokud bychom vždy vědomě museli řešit, zda na mě nespadne komín ze střechy domu, když jdu po chodníku, nebo se nezřítí lávka v Tróji kráčeje po ní.

Naše víra o očekávaném stavu něčeho či očekávaném průběhu budoucí události je v těchto případech totiž skryta v našem podvědomí, které řídí naše kroky v životě, nejen ty po lávce. My si totiž mylně myslíme, že rozhodujeme (vědomě, při použití naší mysli) o tom či onom, ve skutečnosti drtivá většina našich rozhodnutí se připravuje a odehrává v podvědomí. A tak kráčíme bezstarostně po chodníku či lávce, jedeme v autě a máme víru, že když máme na křižovatce zelenou, tak mohu přes ní jet a že do mě nevrazí ze strany jiné auto. Žiji ve víře, že i ten druhý účastník silničního provozu, rovněž jako já ví, že na červenou musí na křižovatce zastavit. Prostě jdeme životem bezstarostně, máme důvěru v chování a reakce lidí. Letíme v letadle a máme víru ve formě důvěry, že letadlo je dobře zkonstruované a pilot není opilý, popř. nemá plán s letadlem narazit úmyslně do skály.

Lidé kráčející bezstarostně po lávce v Tróji 2. prosince 2017 jsou svědectvím toho, že víra je pouze přesvědčením o něčem, co se může jevit jako trvanlivé a neměnné, ale ve skutečnosti to může být nejisté. Tito lidé, kteří se v momentu zřícení ocitli na lávce, jsou důkazem toho, že víra má definičně pukliny stejně jako ty stavební pukliny v lávce, které zřejmě způsobily její zřízení. A jaké ponaučení – konkrétní i obecné - pro náš život si z toho můžeme odnést?

• Nic netrvá věčně, vše je pomíjivé: jak člověk, tak i lávky, po kterých člověk chodí.
• Když člověk vstupuje na jakoukoliv lávku či most na světě, i když se může jednat o tak velký most jako třeba Golden Gate, vždy je třeba se usmívat na protijdoucí lidi. Úsměv je fyziognomickým projevem víry v odbornost a schopnost konkrétního architekta a stavitele, zatímco zamračené ksichty na mostě svědčí o notorické nedůvěře ve schopnosti téhož.
• Pokud už se stane, že lávka – jako ta v Tróji - se pod Vámi zhroutí, potom je třeba to přijmout při pádu dolů jako osud a současně nedobrovolné vykoupení za ty lidi, kteří v kritický moment na lávce/mostu ještě nebyli, prostě třeba z takového malicherného důvodu, že byli doma zdrženi zlobivým dítětem, kterému se nechtělo jít s rodiči do zámku v Tróji.
• Při vstupu na jakoukoliv jinou lávku nebo most v Praze je vhodné mít na svém mobilu již naťukáno číslo na primátorku Krnáčovou, aby bylo zajištěno, že v případě zhroucení stavby hned týž den bude opět svoláno mimořádné jednání magistrátu.
• Ani dobrá víra jakožto předpoklad Vašeho jednání v souladu s právem Vám při chození po lávce moc nepomůže, když osud si usmyslí, že zrovna v ten moment selávka rozpadne.
• Člověk stále hledá oporu v něčem, co ho přesahuje. Při hroucení lávky Vám však moc nepomůže, když se budete opírat o její zábradlí. Na onen svět se však určitě lépe odchází s vírou (oporou) v existenci Boha nebo Kosmického vědomí – dle gusta každého z nás.

Petr Vyroubal