Nu dobrá. A co člověka vedlo k tomu, že stvořil právo a hudbu? Co se týká stvoření práva, tak na to mám už dlouhou dobu tuto krátkou odpověď. Právo vzniklo, aby se lidé prostě nepobili kyji. A hudba? Nejsem zase nějaký znalec dějin hudby, ale celkem bych si tipnul, že to má nějakou souvislost s vnímáním rozmanitých zvuků přírody (jako třeba „voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách“), přičemž v určité fázi evolučního vývoje u homo sapiens vznikla potřeba tyto zvuky přírody napodobit a transformovat svým vlastním přičiněním. Tedy nejdříve hlasem (zpěvem) a později i pomocí různých pomůcek, instrumentů, dnes hudebních nástrojů. Zásadní rozdíl mezi příčinami vzniku hudby a práva je však to, že vznik práva bylo pro lidstvo nutností, zatímco u hudby to byla potřeba jakéhosi estetického obohacení života homo sapiens. Už mu to připadalo asi fádní jen sloužit svým základním evolučním pudům, tj. lovit mamuta, žrát ho a k tomu se ještě rozmnožovat.

I když příčiny vzniku práva a hudby a jejich účely jsou dost odlišné, mají kupodivu společné základní obsahové nastavení. Jsou to organizované systémy. Právo je organizovaným systémem pro regulaci vztahů mezi lidmi a hudba je organizovaným systémem zvuků a tónů vytvořeným člověkem a určeným pro lidské vnímání a potěšení.  

Řekli jsme si, že byť jsou právo i hudba lidským konstruktem, přece jen svým účelem se jedná o hodně vzdálené obory, které by si neměly fušovat do řemesla. Jenže to by nebylo právo, kdyby nehledalo cestu, jak ovlivňovat náš život ve všech možných projevech. Právo je totiž tak trochu vlezlé (pardon, tedy všudypřítomné).  Dnes bez zákonů si už nemůžeš ani pr…….  však víte co. Na všechno potřebujeme legislativu, to je zaklínadlo současné civilizace. Hudba se tomuto průniku práva celkem dlouho bránila. Ale nakonec se neubránila. O co jde? Například autorská práva. Ale o tom teď nechci psát.

Co mě nyní více zajímá, je otázka interpretace. To je fenomén, který je vlastní jak hudbě, tak i právu.  Právo je podobný znakový systém, jako jazyk nebo hudba. Ale nestačí, když jsou zapsány jen tóny (v hudbě) nebo právní normy (v právu). Zapsané se musí nějak vyjevit světu, tedy interpretovat – a obvykle předvést publiku. U hudby je to celkem jasné. Zpěvák zazpívá nebo se vezme do ruky hudební nástroj a tóny se předvedou. Není však interpretace jako interpretace. Něco jiného zazní ve vnějším světě a celé galaxii, když já zaskřehotám moji oblíbenou árii El lucevan la stelle z opery Tosca, zcela jiná interpretace je, když tuto árii přednese třeba Pavarotti. Notový zápis je stále stejný, interpretace je však opravdu, ale opravdu z hlediska muzikálního nesrovnatelná.

A jak je to s interpretací práva? Obdobně. Jedna věc je, že nějaký moudrý zákonodárce sepíše zákon, který obsahuje právní normy, tedy pravidla jednání mezi lidmi. Druhá věc je, že když nastane nějaký případ ve vnějším světě a je třeba jej podřadit pod tu správnou právní normu. Tak například dojde k dopravní nehodě, kterou zavinil Lojza Vopršálek a způsobil Frantovi Kolomazníkovi škodu na autě a ještě mu při havárii pochroumal ruku. Na to máme pravidla o silničním provozu, tedy právo. Ale přítomný policista a poté eventuálně i soudce musí nejdříve zjistit, co se ve vnějším světě na té silnici stalo, tedy zjistit tzv. skutkový stav, aby se dala podřadit pod tu správnou právní normu. A tady dochází k interpretaci, odborně řečeno k aplikaci práva.

Tak vidíte, jak jsou si právo a hudba blízké.

Když jsme u toho fenoménu interpretace, tak musím ještě zmínit jednu věc. V poslední době jsem byl konfrontován s inscenacemi operních děl, které ve mně zrovna nevyvolaly pozitivní estetický zážitek.  Chápu, že operní režie a scénografie je vlastně také interpretací díla, nejenom hudební složka.  Režisér například Verdiho oper má dnes jednu velkou výhodu. Verdi už zemřel dávno. Jak známo, právo vymyslelo pro autorství určitý časový limit od smrti autora, který je třeba dodržovat. Po uplynutí 70 let od smrti autora původně zamýšlená scénografie autora již není autorským právem chráněna a režisér si tak ze scény, kde se odehrává operní příběh a kde se pohybují a zpívají zpěváci, může udělat v podstatě holubník. Já vím. Pořád je to střet mezi zastánci „tradičních“ a progresivních, tzv. moderních inscenačních pojetí. Můj názor však je, že by někteří dnešní režiséři měli mít více pokory před původními záměry autora opery, který vycházel i z dobové inscenační praxe. Posuny v místě a čase, změny kontextu, naturalismus až vulgarita (zejména nahota či sexuální scény) považuji za nemístné aktualizace, které dělají z původního díla něco, čím není a být nemá.

A to jsem v poslední době zaznamenal u řady oper předváděných v našem Národním divadle. Například Prodanka či Rigoletto jsou nejvýmluvnějším příkladem. Ach jo, to jsem fakt trpěl, co jsem viděl na jevišti.  Jejich současné režisérky holt nadřadily svoje zbytnělé ego původnímu záměru autora. Bylo mně líto těch skladatelů, kteří se určitě v hrobech otáčeli a zírali, do jakých scén současní „moderní“  režiséři  operní hudbu zasazují. A tak já coby stále milovník opery jsem v poslední době přijal zásadní rozhodnutí. Pokud zjistím, že nějaká opera se uvádí v tzv. moderním pojetí, tak si sebou do divadla beru pro každý případ škrabošku na oči a tu si – pokud je to, co vidím na jevišti –  pro mě už přes hranici snesitelnosti,  nasazuji během představení a poslouchám jen hudbu. Samozřejmě jsem ochuzen o vizuál, za který jsem si také zaplatil, ale co se dá dělat, když na to nechci koukat.

Jinak obsah mnohých oper nabízí ještě jedno zajímavé propojení s právním světem. Myslím tím samotný děj a příběh, který je postaven na libretu, jehož autorem je obvykle někdo jiný, než autor samotné hudby. Většina oper se opírá dějově o různé dramatické situace a proto není ani překvapivé, že se v operách objevují  třeba vypjaté „soudní“ scény. Tak například doktor Bartolo ve Figarově svatbě je explicitní karikaturou právníka, který právní kličky chce zneužít pro své cíle. Co je mi známo, tak opery se neodehrávají přímo v právnickém prostředí. Částečnou výjimkou je Janáčkova opera Věc Makropulos, jejíž první jednání se odehrává v advokátní kanceláři. Právo a opera se zde dost jasně stýkají v samotném ději. Již název opery dává tušit, že zde o nějaký právní případ může jít. V jiných operách zase hodně vystupuje policie. Jako třeba v případě opery Tosca, kde se ukazuje zneužití policejního aparátu v rukou bezskrupulózního policejního prezidenta Scarpii.

A co takhle Kecal z Prodané nevěsty. Z dnešního pohledu svérázný vesnický advokát a mediátor, který však nakonec „naletěl“ Jeníkovi, když tento pod smyšleným jménem naoko za úplatu prodal Mařenku vlastně sám sobě (viz árie „Prodal svou milou za tři sta“), aby nakonec odhalil svou pravou identitu. V Prodané nevěstě se to jen hemží právem, resp. jednáními, které by z dnešního pohledu byly interpretovány jako neplatná. Jeník prostě udělal takový podvod, který však v operním příběhu se snaží minimalizovat slovy: „Ne podvod, pouhá jenom lest. Co psáno je, to psáno!“ . Ale v Prodance je těch právních jevů  opravdu hodně. Dozvídáme se také v prvním jednání, že Jeník a Mařenka uzavřeli ústní ujednání o budoucí manželské smlouvě (árie „Vřelé milování“). Také se v tomto operním jednání například poměrně explicitně probírá spor o výklad právního jednání, ale jednání Míchy (otce Jeníka) je již na hranici rozporu s dobrými mravy. Existují studie, které považují jeho jednání  za obchodování s lidmi.  Jinak souhlasím s těmi, co vnímají Prodanou nevěstu, naši národní operu,  jako vlastně komedii o rodinném právu a problematice (pro nás zřejmě neplatného) právního jednání. 

Myslím, že už stačilo. Co říci na závěr ? Dovolím si moje rozjímaní nad právem a hudbou v Roce české hudby uzavřít takto: Právo je nutností, přináší řád a jistotu (nu jak kdy) a pro mnohé je to celkem dobrý obor pro obživu, ale hudba je hudba. Ta prostě obohacuje a povznáší. Amen.

JUDr. Petr Vyroubal, právník v spiritu