S žalobami pro nactiutrhání se v poslední době skutečně roztrhl pytel. A tak jsem si řekl, že provedu myšlenkový ponor do problematiky „čest člověka“, abych si i já ujasnil, co to čest vlastně je, jak vzniká, kde v nás přebývá a zda ji máme všichni stejnou. To vše z mého oblíbeného právně-spirituálního pohledu. 

Na počátku bylo slovo, tak praví bible. Začněme tedy lingvistikou. Musíte uznat, že samotné slovo „nactiutrhání“ je  krásné české slovo. Utrhnout se dá „pěkně česky“ takto nejen jablko ze stromu, ale i čest, jak vidíme. A propos, utrhnout jablko ze stromu také není úplně nevinná věc. Jen si vzpomeňme biblickou Evu, která pouhým utrhnutím jablka uvrhla lidstvo před bohem do dědičného hříchu. Dnes se krásný archaický pojem „nactiutrhání“ už moc nepoužívá, právo jej nahradilo a rozmělnilo v jazykově poněkud suchopárném pojmu „ochrana osobnosti“. Co to vlastně je nactiutrhání, v právničině tedy zásah do práva na ochranu osobnosti   v obecném lidském povědomí ? Nactiutrhání neboli latinsky difamace spočívá v ublížení na cti druhé osoby urážkou, nadávkou, vydáním v posměch atd.

A co na to právo?  Poté, co jsme se jako zvláštní živočišný druh nadaný vědomím (a občas i rozumem) kdysi bez bázně a hany vybíjeli a vyvražďovali v úsilí o zdroje a teritorium, dnes to děláme sice pořád (někdy jemněji), ale hlavně máme v tomto stále existujícím evolučním nasměrování určité regulativy, a to zejména v podobě morálky a práva. A ochrana osobnosti se dnes dostala na piedestal té nejvyšší ochrany, kterou právo může dát. Východiskem  se stalo  poznání, že osobnost člověka není něco, co nám dává „dobrotivý“ stát či konstituuje právo, ale že vzniká nezávisle na právu, je to tedy hodnota mimoprávní. Má se tedy za to, že každá lidská osobnost duchovně existuje mimo sféru právního řádu, který ji pouze uznává jako právně významnou hodnotu a chrání ji svými vlastními zákonnými prostředky. Protože osobnost je hodnotou primárně mimoprávní, není sama o sobě právním řádem definována.  Obsahové vymezení pojmu osobnost se tak přenechává psychologii a sociologii.

Za základní složky osobnosti člověka se považují důstojnost, čest a vážnost. Osobnost člověka je zařazena mezi tzv. přirozená lidská práva (alespoň v euro-atlantické civilizaci), která jsou vlastní každému člověku od jeho narození. Z toho vycházejí i různé mezinárodní úmluvy na ochranu lidských práv, což se promítlo i do české Listiny základních práv a svobod, kde je černé na bílém psáno: „Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.“

Základní právo na čest a vážnost uplatňujeme ve všech životních sférách života, zakládáme si na tom v soukromých vztazích (rodina, přátelé atd.), ale i ve sféře společenské, občanské a profesionální.  V každém případě však platí, že osobnost člověka v právu zahrnuje vše, čím se člověk projevuje navenek ve vztahu ke svému okolí. Proto je z hlediska právního rozdíl, jestli si hlasitě uprdnete ve svém soukromí, tj. doma na vašem záchodku, nebo veřejně na schůzi společenství vlastníků jednotek nebo v parlamentu. Jestliže důstojnost člověka je z hlediska lidských práv něco, co má každý člověk ve stejné míře, ať je běloch či černoch, katolík nebo ateista, muž či žena, známý herec nebo bezdomovec, lidé ve své vážnosti a cti rovni nejsou. Hodnota osobnosti konkrétního člověka spočívající v jeho cti a vážnosti se může v průběhu života také různě měnit v souvislosti s jeho rozličným působením ve společnosti.

A k čemu je nám čest, vážnost a důstojnost? Kromě toho, že na těchto hodnotách si v životě zakládáme a jsme velmi citliví, když nám do nich někdo jiný zasahuje, lze tyto hodnoty ještě nějak využívat? Náš občanský zákoník vychází z toho, že každý má právo využít své osobnosti k zajištění vlastních potřeb a zájmů, k hledání svého štěstí. Aha, takže moje osobnost jako nástroj k nalezení štěstí? Tento právní přístup začal nahlodávat můj vnitřní spirit (to není chlast, ale moje spirituálně okouzlená duše).

Takže, jak je vnímána osobnost ve světě spirituálním? Řekl bych, že se v tomto světě také hojně vyskytuje, ale zdůrazňuje se její nejpodstatnější atribut, a tím je „identita“. Osobnost je tak charakterizována identitou jedince. Tento závěr však sám o sobě nic zvláštního neříká. Důležitější je vědět, jak identita vzniká, co je jejím obsahem, jak se prožívá uvnitř člověka a jak se projevuje navenek, a jaký to má pro člověka význam či smysl. Žasneme nad tím, jak se v průběhu života dokážeme měnit, a přece zároveň zůstáváme pořád stejní. Nejen z hlediska spirituálního, ale i z hlediska psychologie se naše identita tvoří stále znovu, utváří se v našich vztazích, ve všech vazbách se světem. Dnes – v postmoderní době – se však náš pocit identity pojí hlavně s pocitem vlastní hodnoty.  Identita je pro člověka v jeho běžném životě naprosto zásadní věc, i když poněkud klamná/iluzorní věc. Alespoň z pohledu spirituálního. Asi lépe si to ozřejmíme, když místo podstatného jména identita budeme používat sloveso identifikace neboli česky ztotožnění se. Slovo identifikace je odvozeno z latinského idem, což znamená „totožný“ nebo „stejný“, a facere, což znamená „dělat“ nebo „činit“. Takže když se s něčím identifikuji/ztotožňuji, „činím to stejným jako já“. Dávám to do spojitosti se svou osobou, a tím ji zahrnuji do své „identity“.

Ale nyní přichází ta nejzásadnější otázka spirituálního vnímání světa. Kdo je tím, kdo to zahrnuje do své identity? No přece „já“. A kdo je to „já“? Na tomto místě si dovoluji přitakat úvahám jednoho z nejvýznamnějších představitelů moderní spirituality, Eckharda Tolleho, který prohlašuje, že slovo „já“ představuje největší omyl i nejhlubší pravdu, podle toho, jak je použito. V běžné mluvě je to dle něj nejen jedno z nejpoužívanějších slov (společně s odvozenými tvary mně, moje atd.), ale také slovo nejvíce zavádějící. Slovo „já“ nám dává falešný pocit identity, tzv. ego. To je však falešné já. To, na co obvykle myslíte, když říkáte „já“, nejste „vy“. Jako malé dítě si toto ještě neuvědomíte. Avšak od určitého věku se všechny myšlenky dítěte začínají točit kolem „já“: postupně se ztotožní s určitým pohlavím, svým hmotným tělem a majetkem, národností, rasou, náboženstvím a profesí. „Já“ se také začne ztotožňovat s určitými rolemi – matka, otec, manžel/ka, nabytými vědomostmi a názory, tím, co má rádo a nemá rádo, a také s věcmi, které se mu staly v minulosti. Od toho všeho člověk odvozuje svoji identitu jako základ své osobnosti. Tolle dále říká: to nejste vy, kdo mluví, když říkáte nahlas nebo v duchu „já“, ale určitý aspekt mentální konstrukce, vaše egoické já. V buddhismu se tomu říká „jáství“. Identifikace vaší egoické mysli se svým tělem, majetkem, postavením, různými rolemi, má však jeden zásadní negativní efekt: přináší často nespokojenost, bolest, utrpení. Důvod, proč to bolí, souvisí se slůvkem „moje“, a je strukturální, uzavírá Tolle.

Nejsou to však jen lidé jako Tolle, pro které je spiritualita všeobjímajícím základem jejich vnímání světa. Našeho slavného spisovatele Milana Kunderu bych určitě nezařadil mezi klasické spiritualisty, ale jeho vnímání „já“ je vytěženo skutečně z velké duchovní hloubky: „… naše já je jen pouhé zdání, neuchopitelné, nepopsatelné, mlhavé, zatímco jediná skutečnost, až příliš lehce uchopitelná a popsatelná, je náš obraz v očích jiných. A nejhorší je, že nejsi jeho pánem. Nejdřív se ho snažíš sám malovat, pak ho chceš aspoň ovlivňovat a kontrolovat, ale marně…“

Ego se vždy ztotožňuje s formou, hledá se v ní, a proto se v ní i ztrácí. Formami nejsou jen hmotné objekty a fyzické tělo. Kromě těchto vnějších forem se lidé nejvíce ztotožňují s myšlenkovými formami, které neustále vznikají v mysli.  Většina lidí se plně ztotožňuje s hlasem ve své hlavě, nepřetržitým a nutkavými tokem myšlenek a s nimi spojených emocí.  Člověk, který si toto neuvědomuje, se považuje za toho, kdo myslí. Myslí však jeho egoická mysl (egoická od toho, že je odvozená od vlastního „já“ – ega.). Když řekneme „já“, většinou z nás mluví ego, ne vy sami. Každé ego však neustále bojuje o přežití. Aby si udrželo „já“ myšlenky, musí vytvářet také jejich protipól, tzv. myšlenky typu „ti druzí“, „ostatní“. A co je to pravé „Já“, když ne to, s čím se naše mysl neustále identifikuje. Tím je (dle  Tolleho, ale i buddhismu) naše čisté vědomí,  které si uvědomíme tehdy, když se přestaneme ztotožňovat se svými myšlenkami, kdy přestaneme být obsahem své mysli a staneme se jejím pozorovatelem. Naše skutečná identita je čisté vědomí, a ne formy, se  kterými se mysl ztotožňovalo.

Co z toho vše vyplývá pro naše úvahy o právní ochraně osobnosti? Že osobnost člověka, jehož základem je identita či identifikování se se všemi možnými formami, přináší z hlediska spirituality v konečném důsledku spíše bolest, neuspokojení, a je vlastně toto považováno za nežádoucí pro autentický, duchovní  rozvoj člověka. Což je však poněkud něco jiného, než jak uvažuje o osobnosti člověka právní řád, který – jak jsme se řekli výše – vychází z toho, že osobnost je něco, co člověk má k dispozici „ke svému rozvoji a naplnění svého štěstí“, a proto osobnosti poskytuje tu nejvyšší právní ochranu. Kde je tedy pravda?

Problém je v tom, že v našem běžném životě jsme naučeni tomu (resp. naše egoická mysl to tak má v sobě), že považujeme naši identitu za něco nedotknutelné, což je také jako hodnota právem chráněno, a jakékoliv útoky jiných lidí proti naši cti, vážnosti a důstojnosti jakožto součástí této identity jsou z hlediska práva považovány za nepřípustné, tedy za jednání v rozporu s právem. Čest a vážnost člověka je převážně propojena s tím, co si naše egoická mysl přeje a co potřebuje posilovat. Identifikace s myšlenkovými konstrukcemi, s tím, jak jsem chytrý či jak jsem krásná, jak jsem bohatý,  jaký jsem to mediálně známý štramák, jakou že kabelku od Louis Vuitton nosím…..

Toto vše vnímáme jakou součást naší identity a nedáme nikomu na to sáhnout či nějak kritizovat nebo pošpinit. Ale faktem je, že toto vše jsou jen naše masky, popř. role, které hrajeme. Je zajímavé, že latinské označení osobnosti  persona znamená původně masku (per sonare – zníti přes), což krásně symbolizuje to, že – jak říká známý český psychiatr Cyril Höschl – v různých prostředích své masky odkládáme a  nasazujeme si jiné. Navlékání převleků či nošení masek  má zamaskovat jisté slabiny a nedostatky, jindy zase docílit osobní prospěch. V každém případě to však také – z hlediska spirituality – zavdává podnět  k budoucím negativním karmickým následkům a na straně druhé se člověk vzdaluje sám od sebe, brání mu to v komunikace s jeho skutečným Já. 

V každém člověku tedy existují dvě složky, jeho skutečné pravé Já a nižší osobnost, v jejímž rámci většina současného lidstva prožívá svou pozemskou existenci. Jelikož však naše nižší osobnost, (neboli to, co člověk považuje za střed sebe sama) je iluzorní povahy, je třeba hledat cestu k osvobození z klamu vlastní osobnosti.

To však stěží půjde prostřednictvím žalob na ochranu osobnosti, protože právo chrání v podstatě jen tu naši nižší identitu, které je  spojena s egoickou myslí, s naším falešným já. Jakmile někdo nebo něco narušuje „posvátnou hranici“ jeho osobních zájmů, cítí se ohrožen a často utíká k právu, které by ho mělo ochránit a jeho prostřednictvím se mu dostat zadostiučinění. To, co říkám, neznamená, že z hlediska spirituality si teď můžeme všichni vzájemně nadávat do volů, nactiutrhat se a s veselou myslí a úsměvem to akceptovat. Soukromí a vše, co je s tím spojeno, je skutečně hodnotná doména našeho života a právo je zde od toho, aby nás chránilo před protiprávními zásahy do něj. Na druhé straně je otázka, do jaké míry nás uspokojí omluva, třeba zveřejněná v tisku na základě rozsudku, že? Zase to uspokojí jen tu naši egoickou mysl, naši tzv. identitu.

Obecně asi nejideálnější cestou z hlediska spirituality v tomto směru je uvědomění. Uvědomění čeho? Že lpění na našem falešném Já, na naší tzv. identitě, nás ve světle pomíjivosti věcí stejně neuspokojí a přináší více bolesti, než štěstí.  A kdo si to neuvědomí či nechce uvědomit, může si nasadit masku a svoji čest, kterou mu poškodil a natrhl jiný člověk, napravit třeba v soudní síni.

JUDr. Petr Vyroubal, právník v spiritu