Intuitivně však cítíme (pozor: ještě nejsme na záchodové míse), že v jiných životních situacích si pojem rovnosti žádá  jakési srovnání,  další prvek, který teprve umožní vystihnout podstatu rovnosti. V tom nejširším slova smyslu se  nám nabízí příbuzné slovo „stejnost“ jako synonymum. Když se však řekne, že něco je stejné, tak logicky se ptáme, „stejné“ jako „co“? Tedy zde již potřebujeme jakési zrcadlení, vědomost či zkušenost, že něco „srovnáváme“ či „porovnáváme“ s něčím. Například: tento strom je stejný jako jiný strom jinde. Tato hračka  je stejná (identická) jako vedle stojící hračka, protože obě hračky jsou zcela identické panenky, totiž barbíny s blonďatými vlásky a modrýma očkama.

V matematice se rovností rozumí vztah mezi čísly, tzv. jakési rovnítko =. Ve společenských vědách, zejména v politologii se rovností rozumí politický ideál proklamující stejné podmínky, stejná práva, stejný podíl na rozdělování hodnot apod. pro všechny obyvatele.

Přejděme nyní ze zóny matematiky a její logiky do sociálního prostoru, tj. do prostoru, kde se pohybují lidé a vytvářejí se mezi nimi určité vztahy. Takže se budeme bavit o jedněch z mnoha forem rozmanitých vztahů mezi lidmi a tím je rovnost či nerovnost lidí.

Rovnost si vymysleli lidé. A vymysleli si ji zejména pro hodnocení a pro porovnání vzájemných vztahů, tedy vztahů sociálních. Vzájemné vztahy lidí jsou naplněny obsahem velkých rozměrů, jedním z nich je i identifikace, zda jeden člověk je v rovném postavení k druhému, resp. neurčité množině dalších lidí. Ale v rovném postavení z hlediska čeho? A toto hledisko, resp. hlediska jsou různorodá. Abychom však mluvili o rovnosti mezi lidmi, musíme vždy vědět, z jakého hlediska na to nazíráme.

Dá se říci, že lidé jsou si rovni? Zdá se mi, že takto jednoduše to nedává moc smyslu.  Obsahově je to prázdné. Je třeba k tomu připojit nějaké hledisko nazírání. Ano, rovni z hlediska čeho?

Nu, říká se, že v obecné rovině jsou si lidé rovni ve svém lidství. To je asi to nejzákladnější východisko pro vytvoření rovnítka mezi lidmi a které je založeno ve fundamentu tzv. lidských práv. Prostě když už se někdo narodí jako člověk (biologicky a fyziognomicky je to člověk a není to ryba, kachna nebo slon), tak tímto faktem (eo ipso) získává postavení stejné/rovné jako jiný člověk. V tomto ohledu je tedy mezi nimi rovnítko. Jardo, ty jsi člověk, já – Lojza – jsem se narodil také jako člověk, takže jsme si rovni a ti ostatní (ryba, kachna nebo slon) už takové postavení nemají. Tento náhled však není v naší „civilizaci“ úplně jednoznačně přijímaný. Není to zase tak dávno, co se naši předkové – lidi jen s obtížemi vymanili z pout řádu otrokářského, kdy jeden člověk měl postavení otroka a druhý postavení otrokáře a mezi nimi rovnost v lidství vskutku neexistovala.

Co to však znamená rovnost v lidství? Asi nejen to, že si navzájem přiznáváme stejný biologický statut v přírodě, ale navíc si přiznáváme i více respektu či důstojnosti navzájem, než ve vztahu k jiným živočichům. Sice navzájem se stále zabíjíme (např. války), tj. moc se takto nerespektujeme, ale v jakési teoretické rovině si tu rovnost alespoň přiznáváme. Je to vidět alespoň na tom, že když člověk zabije kachnu, tak se tak moc nestane. Možná, že ještě dostane za to zaplaceno, když takovou kachnu prodá s cílem, aby se stala dobře křupavou kachničkou pro útroby jiného člověka. Ale když člověk bací a usmrtí  jiného člověka, už jsme dospěli civilizačně tak daleko, že ve většině případů ho stíhá spíše negativní následek, sankce v podobě trestu.

Nu počkej, člověče. Není to však ale úplně jinak? Vytanul mi totiž najednou známý citát – latinská moudrost, která zní: Impares nascimur, pares morimur – nerovni se rodíme, rovni umíráme.

Tak jak to vlastně je? Rodíme se rovni nebo se rovni nerodíme ? Přemýšlím, šrotuji a ….…..docházím k závěru, se kterým si dovoluji takto z této šlamastiky vybruslit. Asi se rodíme rovni v lidství, ale nerovni se rodíme, když se na to díváme prizmatem individuálního sociálního zasazení každého z nás v momentu narození. Mohu se prostě narodit jako dítě-člověk v nějaké chudobné rodině v zapadlém koutu Afriky nebo jako dítě-člověk s pověstnou zlatou (nebo stříbrnou?) lžičkou v ústech na zámku kdesi ve střední Evropě nebo v Buckinghamském paláci v Londýně. Prostě tak to je a v tomto smyslu se rodíme nerovni. Což však trochu stojí proti Ježíšovu výroku, který rovnost určitě vnímal jako rovnost vznikající již narozením člověka: „Všichni jsou si rovni……poslední budou prvními“.

Dobře. To bychom měli za sebou. Jako lidé jsme si nějak v tom základním biologickém (nikoliv sociálním) schématu rovni. Pojďme však dále. Spíše vystupme úplně z naší galaxie a řekněme si, jako viděno „očima lidí ze Země“ se má rovnost v nekonečném vesmíru.

Existuje ve vesmíru rovnost? Má cenu o tom vůbec mluvit? Není to lapsus? Zřejmě ano, neb pojem rovnost je evidentně lidský konstrukt, je to lidský vynález. Ani v neorganickém vesmíru, ani v přírodě zde na Zemi (tedy ta příroda bez člověka) nemá pojem rovnosti žádný význam či obsah.

A co ostatní zvířátka na Zemi? Uvažují také o rovnosti? Do hlav zvířat moc nevidím. Myslím si však, že holubovi (ne tomu, co máme občas v nose, ale co má křídla), žraloku nebo antilopě je zcela jedno, zda má nějaké rovné postavení. Prostě si to neuvědomí. Antilopa se bude stěží dovolávat rovnosti a tím i nějakých z toho vyvěrajících práv (o tom níže), že ji zrovna lapil tygr a v zájmu zachování své existence ji začal požírat.

Vraťme se však nyní zase mezi lidi. A my lidi jsme začali používat různá adjektiva k pojmu rovnost, protože jsme si začali uvědomovat, že není prostě rovnost jako rovnost v různých životních situacích.

Tak například mluvíme o rovnosti formální nebo faktické, rovnosti před něčím či někým (před zákonem, státem, Bohem), rovnosti výsledku či příležitostí atd.

Rovnost před někým či něčím. Proč to takto nazýváme? Jaký to má smysl? Proč přímo nemluvíme o rovnosti mezi sebou? Mám za to, že rovnost mezi sebou (mám na mysli mezi lidmi) vyžaduje element, který stojí vně samotného vztahu mezi lidmi a působí jako určitá autorita, která stanoví, co je rovné mezi lidmi a co už nikoliv. Říká se, že touto autoritou/regulátorem je Bůh (rovnost lidí před Bohem) nebo zákon (rovnost lidí před zákonem).

A já si troufám na závěr kacířsky dodat, že touto autoritou/regulátorem je i záchodová mísa. Všichni se před ní musíme sklánět. Všichni jsme si před ní nakonec rovni, když na ni sedíme a konáme…. A to v důstojnosti či případně nedůstojnosti našeho lidství, podle míry svého lidského pokrytectví a stydlivosti.

JUDr. Petr Vyroubal, právník v spiritu