A tu jsem si při tom čumění na ty opice uvědomil, jak se dnes v době pandemie zásadně změnila fyzická sociální interakce mezi námi, tedy člověčenstvem. Co mám konkrétně na mysli?

Vlády světa (už to není jen vymoženost naší vlády) nám v prvé řadě nastavují něco, pro co se používá celkem přiléhavý název: SOCIÁLNÍ DISTANC. To teda zní dost sociologicky a učeně, což? Co to v praxi znamená? To asi všichni v podstatě už víme a jsme s tím dennodenně a nocínočně konfrontováni. Zjednodušeně řečeno, nemáme se moc stýkat, přibližovat se k sobě, podávat si tlapičky při vzájemném setkání, tulit se k sobě, osahávat se a líbat se na ulicích, objímat se mimo domovy. Musíme nosit roušečky, dodržovat rozestupy v obchodech, nesmíme bloumat v noci po ulicích apod. A to se nám, vox populi moc nelíbí a vrčíme, popř. to aspoň respektujeme z pozice odpovědnosti vůči bližnímu svému. Prostě vzájemné DOTEKY teď prosím moc ne !

Jenže. Nic není tak jednostranné. Aneb slovy filmového klasika: Nic cizího mi není lidské! Tak třeba pojem Online (občas si to pletu s in-line bruslením, které ve svém „zralém“ věku pořád praktikuji). Dnes Online skloňováno a realizováno všude možně. Zejména ve vzdělávání, výkon práce styl home-office. Ale teď se z médií dozvídám, že vlastně Online komunikace je světlo zítřka, že pandemie je „pozitivní“ v tom, že urychluje zavádění digitální komunikaci ve firmách, ale také mezi občany a úřady, tj. omezí nutnost osobní, tedy fyzické návštěvy úřadu. A to je mně celkem líto. Já totiž rád chodit osobně na úřady a sociálně interagovat s úředníky a úřednicemi. To je živý život. Posílat něco přes datovou schránku dnes umí už každý idiot, a to i oběť humanistického vzdělání jako např. moje maličkost. Ale podat osobně nějakou žádost na úřadu, to je nesrovnatelný životní zážitek. A o to v budoucnu už asi přijdu ?

Ale pojďme nyní k dalšímu slovu v nadpisu tohoto fejetonku. NEDOTKNUTELNOST! Počkat, co to má společného s „dotyky“? Na jedné straně obě slova mají stejný slovní základ, tj. dotyk či dotýkat se, na druhé straně představují významová opozita, antonymum, tedy slova opačného významu.

A proč ta „nedotknutelnost“ připutovala zrovna nyní do mojí hlavy? Protože jsem si vzpomněl na naše právo. Občas se mi to jako právníkovi stává.

Takže, aby bylo jasno, vážení spoluobčané.. Ustanovení § 91 našeho občanského zákoníku zní doslovně: ČLOVĚK JE NEDOTKNUTELNÝ. Kristovy rány, co to je za výron, pardon výrok? To se snad příčí základní přirozené potřebě homo sapiens po fyzickém kontaktu, doteku. Nebo ne?

Nu, právo na to nahlíží trochu z jiného úhlu pohledu. V moudrých právních knihách se píše, že tato strohá věta zakotvuje zákonnou ochranu našeho přirozeného práva na naši osobnostní integritu, tělesnou i duševní. A pokud má někdo jiný chuť vstoupit do této naší integrity, může to provést pouze na základě našeho svolení.

V lidštině to znamená, že bez svolení člověka nemůže jiný člobrda provádět zásahy do jeho tělesné schránky, např. hrabat se mu v mozku, dělat na něm nějaké lékařské pokusy atd. Aha, to tedy znamená, že když se mě chce někdo fyzicky dotknout, např. obejmout či zulíbat, tak by měl mít také můj souhlas? Odpověď zní, v podstatě ano. Bez našeho svolení, ať přímého, konkludentního či vyplývajícího z obvyklých konvencí lidských tělesných kontaktů by nikdo neměl na nás ani šáhnout. Ale to samozřejmě v životě si tyto právní blbinky ani neuvědomujeme, naše vzájemné tělesné kontakty a doteky probíhají prostě automaticky.

Je jasné, že lidem, s kterými přicházím do bezprostředního fyzického kontaktu, normálně neuděluji zvláštní svolení k tomu, že si podáme ruce nebo se dokonce políbíme. Ale už něco jiného je, když jdu do kadeřnictví a chci si nechat ostříhat svoji hřívu nebo když zajdu do kosmetického salónu, aby mně upravili a zastřihli nehtíky na nožičkách či ručičkách (teda já si to stříhám sám a ani si je nelakuji). Nedávno jsem však trochu vyděsil moji kadeřnici/lazebnici, když jsem ji coby klient postižený právem vysvětloval, že vlastně co ona dělá, tak zasahuje do mojí tělesné integrity. Na stříhání mých vlásků musí mít ode mě prostě nějaký souhlas. A ten ji dám vlastně tak, že se nejdříve v salónu objednám a potom si hačnu do jejího křesla. Tím dám svoji kadeřnici konkludentně najevo, že mohou začít postřižiny. A já potom s radostí za to zaplatím.

Ale s tím stříháním vlasů to zase není v běhu naší civilizace tak jednoznačné. Co takový biblický Samson? Tomu jeho proradná milenka Dalila ve spánku ustřihla sedm pramenů vlasů, čímž jeho síla od něj odstoupila, aby pak byl vydán Pelištejcům, kteří mu ještě k tomu vypíchli oči. Brrr. Tolik Starý zákon.

Nedotknutelnost mého hříšného těla v případě stříhání vlásků není zase tak poznamenána, ale co takhle tetování nebo piercing ? A propos: zdá se mi, že kdo dnes nemá někde na těle tetování, tak je společensky a kulturně téměř znemožněn. Ale už tady musím dávat souhlas se zásahem do mého těla jasně, dokonce často musím podepsat písemný souhlas s oním zásahem. A když jdu k doktorovi na nějaký zákrok, tak tam už se bez tzv. informovaného souhlasu vůbec neobejdu. Včetně toho, když mně strkají do nosu dlouhou vatovou tyčinku k výtěru, aby zjistili, zda jsem „v tom“. Ale i tak mě hřeje, že jsem dle práva jinak „nedotknutelný“.

A co SEX? Jak se naše lidská důstojnost a nedotknutelnost potýká se sexuálním pudem bližního našeho? Tam to fakt moc nejde bez toho nejbližšího tělesného kontaktu. Pokud tedy nečumím na porno. Ale jinak vycházíme z nějaké přirozené dohody. Je to věc souhlasu obou sexuálních kontrahentů. Pokud tento souhlas chybí, potom máme co do činění se znásilněním. Princip nedotknutelnosti těla dovedly k dokonalosti například ženské aktivistky kampaně „Me Too“, čímž se nám mužská část populace celkem vyděsila.

Jo, jo, to už není žádná sranda mít dnes intimní kontakty. Před intimním/sexuálním aktem si musíte připomenout řadu právních předpisů, abyste nevlezli do nějaké právní smyčky, když se vám líbí nějaká žena či muž. Na druhé straně, při samotném milostném aktu se právní nedotknutelnosti svého těla vlastně nechcete už vůbec dovolávat. Naopak. Chcete, aby se vás partner přece tělesně dotýkal, tam či onde. Ale pozor! V dnešní době už ani takové přirozené sbližování není vždy jasné či možné. Je známo, že v souvislosti s přijetím předpisů na ochranu osobních údajů (GDPR) přijali v některých evropských státech zákon, dle kterého k sexu může dojít jen s explicitním souhlasem obou sexuálních kontrahentů. Anebo nedávno přijaté opatření britské vlády v boji s koronavirem, které v podstatě znamená zákaz polibků a intimního styku mimo rodinu ! Tak tomu říkám „vítězství“ principu nedotknutelnosti současného homo sapiens.

A víte, co je paradoxní ? V naší euroatlantické civilizaci se tak tuze snažíme o ochranu práva na naši nedotknutelnost, ale v Indii je úplně jiný problém. V rámci kastovního systému, který dělí lidi do čtyř skupin, existují tzv. nedotknutelní. To jsou lidé, kteří „získají“ toto postavení již samým narozením. Je to nejnižší a opovrhovaná skupina v tomto kastovním systému. Už pouhou svojí přítomností mohou příslušníky vyšších kast pošpinit. A naopak. Těchto nedotknutelných se ostatní nemají vůbec dotýkat. Já vím, tento kastovní systém existoval v minulosti, nyní je v Indii formálně zrušen, ale v indické společnosti se stejně fakticky projevuje.

Ale zpět k dotekům. Dotek a vůbec tělesný kontakt spouští v našem organismu lavinu veskrze pozitivních vjemů. Nejen u dětí, ale i mezi dospělými jsou objetí a podporující doteky nezbytné pro naši fyzickou a duševní pohodu. Doteky nesou významné neverbální poselství, jak píše mnou oblíbený český psychiatr Radkin Honzák. Stisk podané ruky nás informuje o charakteru našeho protějšku. Pohlazení mohou mít desítky odstínů, od něžných po vášnivé. Když doteky chybějí, emočně strádáme.

Vlády a epidemiologové dnes doporučují omezení lidského kontaktu. Všichni věříme, že to nebude dlouho trvat. A že nebudeme věčně v této nepřirozené sociální distanci a nestanou se z nás Nedotknutelní.

Petr VYRoubal (nikoliv VIRoubal)