Spolu s hodnotou života je tak spojena kvalita života. Dokonce může nastat situace, kdy lidské utrpení je natolik vysoké, že je lepší neexistence než existence spojená s nesnesitelným utrpením.

A jak je to například v buddhismu? Život pozemský je v buddhismu vnímán spíše jako „utrpení“ (dukkha). Do života jsme byli navráceni z důvodu nevyřešené karmy, nebo-li další převtělení (reinkarnace) je určováno kvalitou nynějšího života a vlastně ta další existence je spíše trestem! A jestliže člověk žije špatně, tak mu „hrozí“ (!) několik dalších životů. Reinkarnace je nuceným „návratem do hmoty“ (nebo snad do masa? – viz latinské či italské carne=maso). A ideálem není posvátný život pozemský a poté případně život posmrtný v ráji (jen ovšem pro toho, kdo nezlobil), ale rozplynutí se ve vesmíru v nehmotné formě, tedy nirvána.

A co k lidskému životu říká právo, zákony? Máme „právo na život“ ? Samozřejmě, že máme. Jest to přece zapsáno v zákoně, a to dokonce v ústavním zákoně ! V naší Listině základních práv a svobod se deklaruje: „Každý má právo na život. …Nikdo nesmí být zbaven života“. Právo na život dle uvedeného zákona však nezaručuje ani kvalitu života, jeho obsah, ani nějakou minimální délku života. Tímto se zaručuje pouze právo na život v jeho nejužším smyslu slova, tj. právo na existenci člověka na Zemi v jeho fyzické a biologické podstatě, ale toto vždy při zachování elementární důstojnosti, což je požadavek plynoucí z lidství samého.

Jsme si rovni ve svých životech?

Aha. Mám tedy zákonem garantované právo na život. Ale všiml jsem si, že jsme coby homo sapiens různí. Například někdo (třeba já) loví mamuta na regálech v supermarketu, jiný nahání s oštěpem nějaké zvíře v africké savaně, aby se najedl. Někdo má rád holky, jiný vdolky.

Současné právo tyto rozdíly nezohledňuje. Prostě vychází z principu, že všichni jsme si rovni. Já teď nepolemizuji s tím, zda lidský život je posvátný, zda je nevyčíslitelný či lze jej vyjádřit v penězích a v jakých situacích. Jde mi jen o odpověď na prostou otázku, zda lidské životy mají stejnou hodnotu.

Z hlediska filosofického a obecně právního bych se přikláněl k závěru, že ano. Pokud se určitý živý organizmus narodil z hlediska biologického zařazení druhově jako člověk (a nikoliv jako králík), tak tímto byly vytvořeny podmínky, že jeho život má stejné právo na existenci jako životy dalších lidí na matičce Zemi. Německý ústavní soud nedávno postuloval natvrdo, že lidský život musí být u každého vždy a všude vnímán jako stejně hodnotný. Jinými slovy, lidský život je tak ochrany hodný pro jeho hodnotu samotnou, a to bez ohledu na rasu, pohlaví, národnost, občanství jednotlivce atd.

Já s tímto názorem sice souzním, ale nejsem si vůbec jistý o jeho praktické aplikovatelnosti za všech okolností. Existuje totiž jisté zásadní omezení dané tím, že lidská civilizace je rozdělena na jednotlivé státy. A každý stát si přijímá svoje zákony, a to včetně těch, které chrání právo na život. Jenže pozor! Povinnost státu chránit život lidí se odehrává pouze v jeho jurisdikci vytyčené jeho státními hranicemi. Co se děje s lidskými životy jiných národů někde mimo hranice naší republiky, to české právo a stát v podstatě již neřeší. Tam za hranicemi se nás to tak již nedotýká a nebolí. Sice víme, že v Africe umírá ročně 6 miliónů dětí na hlad, ale tato informace nemá na naše myšlení a jednání v podstatě žádný zásadní dopad, i když jsme si všichni na zeměkouli rovni. Jó, jiná věc je, kdy někde ve světě dojde k nějakému teroristickému útoku nebo spadne letadlo, tak to naše média hned řeší, zda mezi obětmi nebyl nějaký český občan.

Nu dobrá. Já mám tedy právo na život. Ale není práva bez povinnosti. A kdo má vůči mně povinnost toto moje právo neporušovat a chránit? Především to jsou ostatní lidičky a také stát, který to má garantovat. A co ten korunovanej virus? Tak tomu je naše právo na život bohužel úplně šumafuk. A navíc nerozlišuje mezi chudým a bohatým, mužem či ženou, ministrem či soustružníkem. Je rovnostářský ve svém „řádění“ na lidech. A je mu opravdu, ale opravdu fuk, že lidský život je posvátný a že na něj mám dle zákona přece právo.

Právo na ochranu zdraví

Tak jo. Mám právo na život. Abych jej mohl nějak dobře žít, tak bych měl být jakžtakž zdravý. A na toto jsme vymysleli v posledním století jedno bezva právo, a to právo na ochranu zdraví. Toto právo je úzce spojeno s právem na život, ale není to totožné.

Právo na ochranu zdraví je rovněž zakotveno v ústavním zákoně a patří do skupiny tzv. sociálních práv. Ale na rozdíl od práva na život, které označujeme jako tzv. přirozené právo, je právo na ochranu zdraví právem druhé generace. Zásadní odlišnost u těchto práv je v odlišném postavení státu jako subjektu, který má jisté povinnosti vůči nositeli základního práva (tedy já nebo Ty a Vy). Zatímco u práva na život převažuje povinnost státu zdržet se jistého konání (negativní povinnost), u práva na ochranu zdraví je výrazně v popředí povinnost státu něco aktivně konat (pozitivní povinnost), především zajistit v případě potřeby nositeli tohoto práva určitá plnění či služby. Stát má prvořadou povinnost nejrůznějšími opatřeními chránit zdraví lidí, což se také pojmenovává jako „veřejná ochrana zdraví“.

A tady jsme u náramného posunu ve vnímání ochrany života a zdraví. Zatímco u práva na život je zdůrazněna ochrana individuálního života, u práva na ochranu zdraví se výrazněji projevuje paternalistický přístup státu (např. u nás zákon o ochraně veřejného zdraví). Jak je patrné už z názvu zákona, dominantní je zde nikoliv ochrana zdraví individua, ale tzv. veřejné zdraví. Chrání se zde zdraví celé populace, a to někdy i proti vůli jiných osob (při výskytu infekčních chorob sami postižení), tak i v případech epidemií i proti vůli osob, které nejsou konkrétní nemocí zasaženi a jsou zcela zdrávi.

Jinak řečeno, stát v obecné rovině může od každého vyžadovat, aby se v době epidemie vysoce nakažlivé nemoci dočasně podrobil zásahům do svých základních práv (např. svoboda, právo pohybu), pokud dojde k „opodstatněnému“ závěru, že hrozba pro veřejné zdraví je vysoká a bez jistých restriktivních opatření nemoc zvládnout nelze. A tady jsme u „jádra pudla“. V aktuálním veřejném mediálním prostoru se tak vede imrvére nelítostná debata o tom, zda stát má k těmto opatřením k ochraně „veřejného zdraví“ dostatek důvodů, podkladů a statistických čísel.

Hodnota lidského života v penězích?

Jó, čísla a peníze! To je to, oč tu také běží. Počkejte, ale snad život se nedá měřit penězi. Nebo…?

Od dob Velké francouzské revoluce se traduje, že lidský život je vzácný, jedinečný a má „nevyčíslitelnou hodnotu“ ! No jo, ale v dnešní době tzv. redukcionistického myšlení, kdy celý vesmír a veškeré lidské zkušenosti se redukují na materialistické, tj. měřitelné a předvídatelné stavy či působení hmoty, se měří penězi skoro všechno. A dá se vůbec „lidský život vyčíslit v penězích?“

Evidentně ano. A k tomu se často dodává, že to má v určitých oborech smysl. Např. při stanovení výše pojistné částky životního pojištění, nebo při odškodnění za smrt blízké osoby. Ale v tomto směru bychom spíše měli volit jiný výraz. Spíše než hodnota života bych volil termín „cena života“, když už je třeba to z výše uvedených důvodů nějak vyčíslovat.

U strýčka Googla jsem k tomuto tématu vyslídil, že existují různé metodiky výpočtu ceny lidského života. A zrovna v dnešní pandemické době se o těchto metodikách často hovoří v souvislosti s ekonomickými ztrátami vyvolanými opatřeními státu v boji proti koronaviru.

V literatuře na pomezí ekonomie, práva a zdravotnictví již desetiletí existuje koncept, kterým lze vyčíslit újmu způsobenou usmrcením: tzv. hodnota statistického života. Její výše byla odhadnuta různými metodami v bezpočtu studií. Nejvyšší soud ČR vydal v roce 2014 metodiku stanovení odškodného za „zničený život“ dle nového občanského zákoníku, podle které je stanoven strop odškodnění na přibližně 20 mil. Kč. Dle Státního ústavu pro kontrolu léčiv je hodnota lidského života stanovena na 1,2 Mil. Kč za rok (dost málo, což?). Nebo jaká je celková výše tzv. společenských ztrát při dopravní nehodě, při které zahyne jeden člověk? S ohledem na to, že člověk produkuje hrubý domácí produkt, respektive, že v důsledku své smrti při nehodě jej produkovat přestane a stát musí vynaložit náklady na zásah policie, hasičského sboru, státní správy, soudů a v neposlední řadě na sociální zabezpečení a zdravotní péči, činí statistická hodnota života 19 miliónů korun !

I když dle konceptu hodnoty statistického života se pracuje s finančními částkami, nejde v podstatě ani tak o vyjádření reálné hodnoty lidského života v peněžní sumě. Je to spíše určité vodítko ke zhodnocení, nakolik je v určitém ohledu „smysluplné“ vydávat prostředky na záchranu lidských životů. Tak si kladu otázku, jaké náklady dle takové metodiky byly a ještě budou vynaloženy v souvislosti s likvidací důsledků současné pandemie.

V každém případě pozoruji v této kovidí době, že zdravotní péče a veřejná ochrana zdraví se stává navíc významnou politikou a součástí technologie moci, kde základní mantrou se stává „udržení člověka při životě za každou cenu“. Diskuse o těchto souvislostech ukazují určitou nesamozřejmost lidských práv a zpochybňují jejich filosofické založení v přirozeném právu.

Životy jako čísla

A co z toho všeho vyplývá? Zdá se mi, že lidský život v době kovidí byl v podstatě smrštěn do podoby čísel a grafů. Každý den jsme konfrontováni s čísly, kolik je nakažených tam či onde, kolik lidí bylo testováno, kolik jich zemřelo, kolik nás to stojí a bude stát atd. Nechci teď spekulovat o tom, zda se jedná o skutečně vážný atak přírody na naše životy, konspirativní útok Rockfellerů, řízenou manipulaci, zda se jedná o chřipečku a zda opatření států na světě k potlačení této pandemie je skutečně opodstatněné či adekvátní.

Má smysl se ptát, kdo má pravdu? Zejména na sociálních sítích čteme ty zaručené pravdy. V této souvislosti si často vzpomenu Chaplina, který řekl: „Jdi za těmi, co hledají pravdu, ale rychle uteč od těch, co ji našli.“

Každopádně se mně zdá, že jsme se nejen sklonili před statistickými čísly, včetně různých exponenciálních křivek, reprodukčního čísla R (o kterém většina před rokem prdlajz věděla, co to je), ale ovládl nás především strach z nich. A ještě k tomu náš premiér veřejně prohlašuje svoje Urbi et orbi : „Čísla jsou katastrofální“.

Vzhledem k tomu, že se jako lidstvo nevyhneme pandemiím (byly, jsou a budou), tak beru tento jev jako určitou zákonitost přírodních procesů a snažím se uzemnit či aspoň zmírnit svoje EGO, které má také tendenci přejímat různé zaručené a rychlé „pravdy“. Proto se raději snažím zachovávat odpovědnost vůči těm, kteří objektivně či subjektivně mají strach z pandemie. Z hlediska budoucnosti je však důležitější si uvědomit, že vedle přiznání dnešních nesporných negativních důsledků pro lidské životy se pro „světlý zítřek“ lidstva naskýtá i příležitost k zásadním paradigmatickým změnám a pokusit se také přemýšlet o tom, v čem asi budou spočívat. Ale to je to tajemství, které budeme všichni postupně odhalovat. A tak mně připadá na závěr případný tento citát:

„Statistika je jako bikini. Co odhaluje, je zajímavé, co skrývá, je podstatné.“

Zdraví zatím pozitivně (naladěn)

Váš

Petr VYRoubal (nikoliv VIRoubal)

Léta Páně 26. října 2020