Ano, toto je můj ksicht, s kterým je spojeno moje jméno, postavení, identita. Je to můj ksicht, není to ksicht nějakého Lojzy Vobejdy. Proto také v našich občanských průkazech máme foto našeho obličeje, nikoliv foto rukou, nohou nebo nedej bože zadku. Pro naše vzájemné rozpoznávání není prostě zadek tím nejdůležitějším rozlišovacím parametrem.

Mám přece právo na svůj obličej

A co s tím má společného právo? A rouška? Celkem hodně. Věřte nebo nevěřte, našemu právnímu řádu náš obličej není lhostejný. Naopak, chrání jej dokonce nejvyšší právní silou, tj. ústavou, přesněji Listinou základních práv a svobod. Váš obličej je totiž integrální součástí vašeho soukromého života, které je tímto ústavním předpisem chráněno. Vzniklo tak právo na podobu jako jedna z významných hodnot osobnosti člověka.

Podoba je jedna z výrazných složek naší osobnosti. Je to především souhrn opticky vnímatelných neopakovatelných, svérázných a dynamicky se proměňujících charakteristik člověka, které umožňují jeho individualizaci, resp. identifikaci. Tak praví moudré právnické komentáře.

Předmětem práva na podobu je individualizovaná podoba fyzické osoby. Jde především o právo mít svoji fyzickou podobu a vystupovat pod ní ve vztazích vnějšího světa, stejně jako právo na ochranu proti různorodému spektru možných neoprávněných zásahů proti ní (např. zhyzdění, následek nezdařeného lékařského nebo kosmetického zákroku aj.). Vzhled člověka představovaný jeho podobou je jedna z nejvýznamnějších osobnostních složek každého člověka a takto je právem chráněna.

Tak dobře. A teď zásadní otázka. Má dopad do tohoto mého práva skutečnost, když mám polovinu ksichtu zahalenou ?

Ve svém základním významu toto moje právo na podobu jiným lidem hlavně zakazuje, aby s mým obličejem kupčili, aby si ho bez mého svolení někdo fotil a dále šířil po sociálních sítích. Nicméně toto právo mně také garantuje, abych si svůj obličej v celé své nádheře či ošklivosti mohl jiným lidem ukazovat, jak se mi zamane (napudrovaný či nenapudrovaný).

Ale tady nejde jen o toto právo ukazovat celý svůj obličej na veřejnosti, je to také – jak už jsem výše naznačil – hlavní identifikátor mé osoby. Prostřednictvím mého zadku se těžko mohu identifikovat, neb takový podobný zadek jako mám já, má i tisíce a milióny dalších lidí.

Porušuje rouška moje právo na obličej?

Když si nasadím roušku, tak se mi komplexnost výrazu obličeje zásadně změní. Už je vidět jen zhruba polovina z mého obličeje. Což o to, některým to ani nemusí tak vadit, když na svém obličeji tak nelpí, popř. mají ošklivé zuby nebo velký nos, popř. přechodně nějaký ten škaredý opar.

Ale co takové ženy, krásná stvoření, hérečky, modelky, moderátorky a jiné ženy, jejichž obličej s odzbrojujícím úsměvem a pěknýma zoubkama jakoby ztratil na své celkové kráse a přitažlivosti, která je spojena s jejich vnější identitou. Jak k tomu přijdou, když si teď musí nasazovat roušky? Nikdo je teď probůh nepozná, krása jejich obličejíčků, energie a peněz investovaných do jejich udržování teď jdou vniveč. A ony přec mají právo na svoji nezahalenou podobu !!! Je to přec garantováno ústavou !!! ….Holky, asi budeme uplatňovat náhradu škody proti státu, což ? Máme na to krizový zákon a tam to tak stojí. Pan advokát nám řekl, že škodou je i nemajetková újma a my takovou újmu na identitě pociťujeme. Máme právo na svoji nezahalenou podobu ! Máme právo na svoji krásu! A basta!!!

Lázeňský švihák Vojtěch (pardon: tedy pan ministr) by jim asi odpověděl: Milé dámy, já vás chápu, ale máme tady tu potvůrku zvanou koronavirus a my – jako vláda – musíme zase chránit všechny před ní. A to je také v ústavě.

Právo není holt za všech okolností spasitelným nástrojem řešení protichůdných (a třeba i legitimních) zájmů. Je proto nutné v takových situacích přistoupit k tzv. testu proporcionality takových práv, jinými slovy vyvažování mezi dvěma kolidujícími principy. Ale to bychom zabředli do suchopárnosti práva a k tomu neslouží tento článek.

…ještě nedávno zákaz nošení roušek

Teď malá odbočka.

Ještě nedávno byla rouška vnímána jako něco, jejíž nošení bylo nepřípustné. Jen si vzpomeňte na zákazy zahalování obličejů ze strany lidí vyznávajících islám. U nás i v jiných státech byla vydávána opatření státních orgánů, včetně rozsudků soudů, o tom, že jenepřípustné zahalovat obličeje, ať už to jsou roušky (anarchisté, demonstranti) nebo nikábya burky (zahalení obličejů u islámských žen). A to vše údajně z bezpečnostních důvodů. Aby se neznemožňovala úřední identifikace člověka (vidíte, jak ten náš obličej je důležitý!).

Před dvěma lety německá kancléřka za bouřlivého potlesku přítomných v sále deklarovala: „V komunikaci mezi lidmi, která u nás hraje tak důležitou roli, ukazujeme obličej. Proto je u nás jeho zahalování nepatřičné…“

To jsou teda paradoxy !!! Jak je to najednou vše jiné. Jo, jo, to jsou ty kontrapunkty života.

Jdu páchat zločin, nikdo mě nepozná

Protože váš obličej je tím nejspolehlivějším identifikátorem vaší osoby, je velmi důležitým prvek pro naši bezpečnost. Tak praví stát, který to určitě myslí s námi dobře J. Když má někdo zájem vyloupit dům, tak si zahalí obličej, aby jej kamery nemohly identifikovat. Boj proti kriminalitě se vede přes potřebu veřejné bezpečnosti, která zase vyžaduje identifikaci jednotlivců. To je další důvod, proč státy (minimálně v rámci euroatlantické civilizace) přijímají zákony zakazující si zahalovat obličeje na veřejnosti.

Ale když teď všichni jsou v rouškách, tak moje bezpečnost je tak trochu ohrožena, neb nemohu dost dobře vyhodnotit, zda blížící se osoba v roušce mně nechce nějak ublížit.

A co já ?

Jistě bude laskavého, ale zejména nelaskavého čtenáře zajímat, zda já nosím roušku. Ano, přiznávám na pupek sv. Iva (to je patron nás – právníků, jehož socha stojí na Karlově mostě), že jsem byl obdarován řadou roušek a respirátorů, do nichž na veřejnosti poslušně funím. A protože se snažím v posledních letech pracovat na větším odstupu od sebe sama, tak rouška nějak zásadně negativně nepůsobí na moji identitu a důstojnost. Co mi však dost vadí, že jsem ochuzen o jiné mimické projevy lidí, s kterými se setkávám a které míjím. Nevidím úsměvy, nemohu vyhodnotit kvalitu péče o zuby bližního svého, nemohu vidět emoce na tváři. Všichni jsou tak nějak stejní.

A jaké z toho vyplývá poučení či doporučení ?

Zhluboka se několikrát nadechnout a vydechnout (nikoliv však do roušky – tam máte bacily), zavřít oči a hodit si minimálně 10 minut denně meditace o pomíjivosti všech věcí, včetně koronaviru, obličeji, rouškách i právu.

JUDr. Petr Vyroubal